Moje cesta
Má vlastní cesta k sobě samé začala v roce 2007, kdy jsem se „omylem“ ocitla na ženském odpoledním setkání a které mě skrze tanec otevřelo dveře na cestu k mému ženství. Od té doby jsem malými krůčky postupovala k místu, kde jsem dnes. Byla to cesta trnitá i krásná a každopádně správná. Tak to cítím dnes. Kam se dál bude přesně ubírat netuším, ale vím, že se přibližuji k tomu, co pro mě znamená být opravdovou ženou. Ženou, která je spokojená, krásná, září, miluje a je milována, dává i přijímá, pečuje a je opečovávána, respektuje a je respektována, prožívá své emoce, využívá svou intuici a svou pouhou přítomností přináší světlo a lásku do svého širokého okolí.
Na začátku cesty byla pozvolná změna celého mého života, která začala změnou stravy, pokračovala přes odchod ze zaměstnání, které mě nebavilo a ubíjelo, až po odchod z města do přírody. Změnil se úplně od základu můj životní styl a také vztah k sobě, lidem, přírodě a ke svému okolí. Z ženy, která byla spíše mužem se postupně stala žena, která si je vědomá svých kvalit a darů, váží si naší matky Země a rozkvétá do krásy, otvírá svůj zdroj bezpodmínečné lásky a prostě jen tak je. Žiji v lůně přírody v sadu v útulném malém domečku na kolech uprostřed luk a lesů, z velké části se živím produkty z vlastní zeleninové i ovocné zahrady a dělám to, co mě baví. Do mého života se vrátila kreativita a radost z běžných činností a jednoduchosti obyčejného života.
Před třemi lety se ke mně z různých stran dostala také informace o Mohenžodáru, ženské tantra-józe. Nejdříve jsem tomu moc nevěnovala pozornost, ale když jich přicházelo čím dál víc, rozhodla jsem se, že se zajdu podívat o čem tohle cvičení tedy vlastně je. Hned napoprvé mě velice zaujalo, neb jsem cítila, že je to cvičení, které jde mnohem dál a hlouběji než kterékoli předtím. Někde v hloubce se mnou rezonovalo a já následovala svou intuici. Začala jsem tedy pronikat do tajů a darů cvičení Mohenžodáro a po roce jsem se rozhodla, že nastoupím do roční školy v Lažánkách. Netušila jsem, co mi toto rozhodnutí všechno přinese, ale dnes jsem za všechno, co se dělo v mém životě vděčná.
Po prvním bloku roční školy mi bylo jasné, že moje rezervy v objevování sebe samé jsou větší, než jsem si myslela. Ukončila jsem svůj tehdejší vztah s přítelem, v němž jsem nebyla spokojená, přestože jsme neměly dělat během školy razantnější změny v životě. Mě konkrétně ale tato změna přinesla to nejlepší, co jsem si mohla přát. Poprvé v životě jsem se ocitla jen sama se sebou. Najednou tu nebyl nikdo, koho jsem mohla vinit za to, že se necícím dobře, ale začalo mi docházet, co jsem předtím vůbec neviděla. Že jsem jen já sama zodpovědná za to, co v životě prožívám. Že svou realitu si tvořím sama. Převzala jsem zodpovědnost za všechno, co se mi v životě děje. Začala jsem se starat jen sama o sebe, zařídila si tak poprvé v životě svůj vlastní domov a učila se být spokojená tak, jak jsem. Netušila, jak těžký úkol to bude. Dlouhé dny a noci v samotě přinášely stále nové a nové věci ke zpracování. Byly to dny plné objevování hlubin mého bytí a častokrát jsem už nevěděla kudy kam. Chtělo se mi utéct někam hodně daleko, chtěla jsem, aby to skončilo. Chtěla jsem někoho, kdo mě z těch stavů dostane, chtěla jsem dát zodpovědnost za to, co se mi uvnitř děje někomu venku. Uviděla jsem, jak hodně zaplňuju svůj život všemožnými činnostmi, setkaními s přáteli, ale skutečnou radost ze života jsem nezažívala. I přes to, že to bylo nejtěžši a nejtemnější období v mém životě, dnes vím, že bylo taky to nejdůležitější. Pochopení daru samoty provázely bezesné noci a stovky proplakaných hodin. Pláč byl můj nejlepší přítel, přinášel úlevu, očištění a nakonec i radost. Radost z každodenních činností a z toho, že den za dnem vstávám z popela. Cítila jsem, jak se znovu rodím, jak je pro mě všechno nové a že je to tak správně. Byly i chvíle, kdy jsem všechno chtěla vzdát, ale vždycky jsem se znovu nadechla a zase jsem pokračovala na své cestě. Mohenžodáro mi dodávalo odvahu, provázelo mé kroky a já se čím dál víc cítila klidnější, radostná a uvolněná. Jednoho dne jsem dosla do bodu, kdy jsem si uvědomila, že k tomu, abych byla šťastná nikoho nepotřebuji. Toto uvědomění bylo jedno z nejsilnějších v životě. Najednou jsem pocítila obrovskou svobodu a obrovské množství energie. Otevřely se mi další dveře k životní radosti, jakobych se celá rozšířila a mohla se zase radovat jako dítě, které vidí poprvé sníh. Začala jsem také objevovat pozitivní vztah ke svému tělu, ke svému vzhledu, k tomu, kdo doopravdy jsem. Možnost toho, že se ve svím těle cítím dobře, že jsem krásná právě taková jaká jsem, mě začala úplně fascinovat.
V rámci roční školy v Lažánkách jsem také poznala nádherné, podpůrné a láskyplné ženy, které mě dokázaly podpořit a vyslechnout, když jsem potřebovala. Objevila jsem skutečnou ženskou sounáležitost a sílu vzájemného spojení. Ke konci 2. ročníku školy jsem došla do stavu, kdy jsem si uvědomila, že se mi otvírá srdce, že ledová královna roztává a já se dostávám víc ke svým skutečným pocitům a ke své zranitelnosti. Že mohu odhodit všechny masky, které mi brání pustit do své blízkosti více lidí. Že za tou maskou „silné“ a soběstačné ženy je citlivá a zranitelná holčička, která touží po lásce a přijetí. V ženském společenství bylo bezpečné se otevřít a ukázat se ve své nahotě. Od té doby jsem s tímto tématem více spojená a na stále nových úrovních se otevírám životu a také jinému druhu vztahů s muži. Mnohem víc cítím svou sebehodnotu a více si vážím druhých lidí. Cítím vděčnost, že jsem mohla projít všemi zážitky, které mě na cestě potkaly, neboť bez nich bych nebyla ta žena, která jsem dnes.
Čím dál více pronikám do svého nitra a objevuji, co pro mě znamená být opravdovou ženou. Uvědomuji si, že je to proces, který nejde uspíšit a že všechno přichází právě v ten nejlepší čas. Rodí se ve mně něco nového, křehkého a zároveň cítím narůstajcí skutečnou sílu, která prostě je a nemá už potřebu bojovat. Mužské vnímání světa odchází a vplouvám do nádherné symfonie ženského bytí, které je tak proměnlivé, jako aprílové počasí. A já ho vítám, přijímám a miluji ho čím dál víc. Vím, že už není cesty zpět a tak následuji svou vlastní jedinečnou cestou, která pro některou jinou ženu může být inspirací, nebo impulzem k její vlastní proměně.